Další rok je za mnou. A dívám se zpátky.
Mám už pětiletou tradici, že si každé své narozeniny dělám podle svých představ. Beru si volno, hýčkám se, trávím čas sama nebo s nejbližšími. Oslavuji se. A také se každé narozeniny, 5. ledna, dívám zpátky na to, co jsem za ten rok zvládla. Ne proto, abych se hodnotila. Ale proto, abych se viděla.
Dívám se na to, co mě formovalo, co bolelo a co mě posunulo blíž k sobě. Tenhle rok byl rokem hloubek. Pláče, radostí i úsměvů.
Na vision boardu pro rok 2025 jsem měla hlavní záměr „cítím radost a lásku“. Zvenku jsem tak možná i působila – funkční, silná, usměvavá. Uvnitř jsem ale byla hodně prázdná a bylo potřeba si to přiznat. Neutíkala jsem před tím. Naopak jsem na tom začala pracovat, protože jsem pochopila jednu důležitou věc: tuhle prázdnotu za mě nikdo jiný nenaplní.
Zdravotní problémy mě konečně naučily zpomalit. Ne silou, ale nutností. Začala jsem se víc soustředit na sebe, na své tělo, stravu a signály, o kterých jsem moc dobře věděla a přesto je přecházela. Vrátila jsem se ke studiu lidského těla a poprvé jsem se opravdu začala poslouchat. Ne tlačit, ne přepínat, ne dokazovat.
Byl to rok, kdy jsem opravdu žila. A byl to také rok Společníka. Viděla jsem asi čtyři seriály a přečetla tři knížky. Jsem na sebe pyšná, že si dovolím být jako projektor „kavárenským povalečem“ a šetřit svou energii. Byla jsem na třech koncertech, třikrát u moře a jednou na lyžích. Sjela jsem vodu, jezdila na Šumavu, zažila dámské jízdy a dokonce i vinobraní bez alkoholu – a víš co? Všichni to respektovali. Byla jsem víc v kontaktu s přáteli a celý rok jsem pravidelně randila. Hlídala jsem si společný čas, protože vztahy se nedějí „někdy potom“.
Znovu jsem se učila šetřit a došlo mi, jak jsme jako společnost marnotratní a zhýčkaní dostupností všeho. Nejvíc u jídla, u věcí i u energie. A že méně je často víc – v prostoru, v těle i v hlavě.
Tenhle rok byl hodně o vnitřní práci, ale i o práci s tělem, protože já cítím a žiju skrze tělo. Vyzkoušela jsem osteodynamiku, biorezonanci i konstelace. Pustila jsem kontrolu hlavy, naučila se pracovat s menstruačním cyklem a otevřela téma bezpodmínečné lásky. Vyrovnala jsem se se ztrátou i s nepřejícností druhých. Nechala jsem lidi myslet si, co chtějí, a přestala být otevřená tam, kde to nedávalo smysl.
Vyzkoušela jsem dvě aplikace na cvičení a za oběma stojí inspirativní ženy. Když jsem chtěla výkon, byla mi parťákem aplikace Onvia. Když jsem chtěla jít do hloubky a s přesahem, byla mi parťákem aplikace Be Woman. A když jsem chtěla bezpečný prostor a kolektiv, hodiny s Radkem Lacim nezklamaly nikdy.
Součástí toho všeho byla i tvorba a učení. Složila jsem zkoušku Energy Coach certifikace, vyrobila si vlastní krém a byla na různých odborných přednáškách. Učím se zpívat, absolvovala jsem kurz focení s iPhonem a taky jsem asi tisíckrát přestěhovala věci v bytě. Protože i to je někdy terapie.
Přestala jsem se bát své obyčejně neobyčejné výjimečnosti a založila projekt Hodinová kamarádka. Projekt, který nevznikl z marketingu, ale čistě ze mě. Z mých zkušeností, pádů i návratů. Kamarádka mi jednou řekla, že už jen moje přítomnost „nutí“ lidi být lepšími. A já si to letos konečně dovolila slyšet.
Když se na ten rok dívám zpátky, uvědomuju si jednu věc: je pro mě přirozené zkoušet, tvořit, žít a milovat. Ne vždy dokonale, vědomě nebo s lehkostí, ale po svém. A pokud jen z části můžu být pro někoho inspirací, pak si můžu dovolit říct, že jsem úspěšná žena.
Do dalšího roku si přeju kromě zdraví, být ještě víc autentická, upřímná, pokorná a šťastná.