Znáš ten scénář, těšíš se až konečně vypneš. Až odevzdáš projekt, dokončíš úkol, odjedeš na dovolenou nebo si jen naordinuješ víkend v klidu. Máš po těžkém období a teď se cítíš šťastně.
Jenže místo přívalu svobody a klidu přijde facka.
Padne na tebe šílená únava. Rozjede se ti migréna nebo viróza. Jsi s partnerem na nádherné dovolené, romantika stříká kolem a ty jsi podrážděná/ý, úzkostlivá/ý anebo na tebe přijde pocit viny, že nic neděláš. Otevírají se ti stará témata, koukáš na sebe do zrcadla a říkáš proč to děláš mlč, ale nejde to zastavit.
A v tu chvíli uděláš tu největší chybu – začneš se vinit. Vítej v největší pasti seberozvoje.
Tvoje tělo žilo tak dlouho v režimu „přežití“ (adrenalin, kortizol) až se začalo chovat jako stroj. Jakmile sis dovolil/a vědomě i nevědomě zvolnit, nebo se cítít bezpečně, systém ve tvém těle dostane prostor ohlásit škody. A tady téměř každý uděla tu začátečnickou chybu. Tvoje disociovaná část se lekne toho bordelu (neznáma) a radši tě vrátí zpět do toho chaosu, jen aby tě ochránilo a neslyšelo ten vnitřní hluk.
Máš totiž pocit, že jsi rozbitá/ý, že neumíš odpočívat a tento stav „vypnutí“ bolí víc než ten každodenní stres, proto se často vracíš do těch starých kolejí. Do kolotoče, kde nestíháš, nejsi šťastná/ý, ale nic tě fyzicky nebolí a nějak to funguje. Je to taková postupná dávka morfia, kdy se od sebe postupně odpojuješ a nedochází ti, že už nežiješ vlastní život.
Tohle fungovaní může fungovat roky, člověk je výkonný, funguje, zvládá a přežívá se slovy potom.
Ve chvíli, kdy stres trochu poleví, mozek dostane signál, že ohrožení pominulo. Aktivuje se parasympatikus – režim klidu, obnovy a hojení a v tu chvíli tě často zaskočí realita, protože to vše subjektivně vypadá hůř.
Únava, která byla roky potlačená, se konečně projeví, imunitní systém se „rozjede“ – nemoci, záněty, bolesti. Nervový systém se rozlaďuje a než se znovu stabilizuje, mozek snižuje hladinu stresových hormonů, a tak cítíš pocit prázdna, zpomalení, někdy i smutek.
Žijeme v prostředí, které je pro mozek extrémně stimulující, máme téměř permanentní dostupnost všeho, všude nastavené notifikace, jsme informačně zahlcení tak, že už neumíme zhodnotit ani to, že nás bolí břicho, protože zaražené prdíky a hledáme v tom hlubší smysl. Srovnáváme se na sítích a ten tlak na výkon a seberealizaci je obrovský.
Mozek toto prostředí nevyhodnocuje jako boj o přežití, ale jako neustálou aktivaci, dlouhodobé mírné napětí bez možnosti vypnout. Ale nervový systém není stavěný na to, aby byl roky lehce aktivovaný bez skutečné regenerace.
Proto tělo často začne samo říkat o zpomalení. Často slýchávám od starších generací, že já to tak měla a taky jsem to musela vydržet, na co si pořád stěžuješ, to za nás…. a to tě často demotivuje a stáhne zpět. Naši prarodiče řešili fyzické přežití, rodiče stabilitu a zabezpečení. My už žijeme v luxusu a přebytku, který generace před námi neměli, proto máme prostor všimnout si přetížení a začít dělat něco jinak. Život žít a prožít, ne přežít.
Je to jako s úklidem skříně, dokud jsou dveře zavřené vypadá to, že je uklizeno. Ale ve chvíli, kdy se opravdu rozhodneš jí vyčistit a všechno vyházíš ven nastane ten největší bordel. V tu chvíli máš chuť všechno naházet zpátky a vykašlat se na to. Ale ten bordel na zemi není důkaz tvého selhání, je to důkaz, že se konečně něco děje.
Tělo konečně dostalo bezpečný prostor k tomu, aby se sebe začalo vyplavovat všechno to, co jsi do něj měsíce nebo roky pěchoval/a.
Ta nemoc, ta únava, ty emoce…to není selhání. To je ta fáze, kdy je všechno vyházené na zemi.
Skříň také nenaházíš zpátky, jen proto aby to už bylo. (i když někdy i to je proces, který je v pořádku a není to selhaní). Představ si, že si v tom největším bordelu a co uděláš?
Posaď si v tom bordelu, dovol si být nepoužitelná/ý, koukni na to a naplánuj co už v té skříni nepotřebuješ, co vyhodíš, pošleš dál a naopak co ti tam chybí. Za tento bordel jsi zodpovědná/ý jenom ty a nikdo tě za to nemůže hodnotit ani na tebe tlačit, abys to všechno urychlil/a. Jakmile toto všechno víš pomalu a postupně vše do té skříně zpátky vracej. Protože jen přes tenhle chaos vede cesta ke skutečnému prázdnu a klidu.
Mnoho z nás bylo vychováváno, že hodnota = výkon. Proto téměř všichni jedeme v mužském principu a ani nás nenapadne o kolik by vše bylo jednodušší a o kolik by byl náš osobní i pracovní život kvalitnější, kdybychom si hlavně mi ženy dovolily být cyklické a tuto dynamiku využily ve svých životech a businessech.
Mnoho z náš bylo vychováváno, že odpočinek = lenost. Nebo zpomalení = selhání. Proto je pro nás tak těžké odpočívat. Na terapiích poslední dobou často slýchám, že….Učím se odpočívat a trpím. Nějak to zvládám. Mám to v kalendáři. Musím to vydržet a ono to přepne. Vidíš se v tom? Já tam dřív rozhodně byla. Na seriál nebo film jsem koukala jen při žehlení, podcast jsem poslouchala po cestě v autě nebo MHD. Ano jsem pyšná, že naráz zvládnu vyprat, zapnout myčku, uvařit, převleknout postel a než se to celé dodělá tak ještě vytřít byt, je fajn umět si rozložit čas, ale taky je fajn pak vědět, že si pak prostě lehnu a zkouknu další díl seriálu z postele a nebudu u toho dělat vůůůůůbec nic. Protože přesně tam já čerpám energii.
A posledních pár slov na konec.
Únor je z biologického hlediska jeden z nejnáročnějších měsíců roku. Dny jsou sice delší než v prosinci, ale tělo je stále v zimním režimu. Produkce melatoninu (hormon spánku) je pořád vyšší, a proto máme stále větší potřebu spát.
Serotonin (hormon nálady a energie) ještě není stabilně nahoře, proto jsme stále zpomalení a cítíme únavu. Tělo je pořád nastavené na šetření energií. V únoru bývá organismus na dně zásob.
Zima je metabolicky náročná máme méně čerstvých potravin, méně pohybu venku, méně slunečního záření (vitamín D), víc infekcí.
Venku to ještě nevypadá na jaro. Ale pod zemí už probíhá příprava. Rostliny zatím nerostou nad zemí, ale kořeny už pracují. A tělo člověka funguje velmi podobně. Únor není měsíc výkonu. Je to měsíc vnitřního přeladění.
Zajímavé je, že nové začátky nevznikají z výkonu, ale ze zklidnění. A únor je přesně takový mezibod – ještě konec starého, ještě ne plné jaro. A v tom přechodu často cítíme zmatek. Ale když teď tu informaci máš, jak to vnímáš teď? Cítíš zmatek nebo úlevu a příležitost?
Já v tom vidím příležitost…