Dlouhou dobu jsem měla pocit, že moje tělo musí hlavně fungovat. Držet tempo, zvládat zátěž a být spolehlivé. Když se objevila bolest nebo potíže, brala jsem to jako komplikaci, kterou je potřeba vyřešit – ideálně rychle a efektivně.
Jsem projektorka a Kozoroh. Výkon, disciplína a vytrvalost ke mně vždy patřily. Stejně tak sport, který je součástí mého života. Pohyb pro mě dlouho znamenal kontrolu, strukturu a jistotu. Zároveň jsem si ale postupně zvykla posouvat hranice, aniž bych si kladla otázku, kde vlastně jsou.
Rok 2025 pro mě nebyl jedním náhlým zlomem. Spíš sérií situací, ve kterých už nešlo pokračovat stejným způsobem. Moje tělo se mnou celou dobu mluvilo – jen jsem ho neposlouchala.
Sportuju aktivně od svých dvaceti let. Různé druhy sportů. Postavu mám zaslouženou, vydřenou, ale přesto jsem se ve svém těle dlouhou dobu necítila doma. Brala jsem ho spíš jako nástroj, který má fungovat, než jako partnera, se kterým se dá spolupracovat. Už v době, kdy jsem závodila, jsem měla potíže se stehny a s natékáním nohou. Vnímala jsem to jako nespravedlnost a dlouho jsem hledala způsoby, jak to změnit. Zkoušela jsem čínskou medicínu, masáže, cvičení i různé další přístupy. Věřila jsem, že řešení existuje. A vlastně jsem ho vždycky i cítila – že ve chvíli, kdy se na tělo opravdu napojím, lymfa začne fungovat. Jen ten tlak na výkon, kontrolu a výsledek byl obrovský. Vzdala jsem ho teprve před dvěma měsíci. Ne víru v tělo, ale tlak na něj. A právě tehdy se začaly otoky nohou pomalu zmenšovat.
Moje tělo je velký držák. Signály mi dává celý život, jen jsem je velmi dobře ignorovala. Vždycky jsem si říkala, že odpočinu až potom. Až dodělám, až to zvládnu, až bude hotovo.
Na konci loňského roku mě zastavila operace, která je pro téměř každou ženu velkou stopkou a majákem k sebereflexi. Fyzicky mě vytrhla z tempa, ale jen na chvíli. Už měsíc po ní jsem na sebe znovu tlačila, začala jsem cvičit a snažila se co nejrychleji vrátit k tomu, co jsem považovala za normál. Říkala jsem si, že už je to přece lepší.
Dělala jsem všechno „správně“. Jedla jsem kvalitně, spala, chodila na masáže i terapie. Přesto se objevila výrazná únava, padání vlasů, kožní problémy a celkové vyčerpání. Tělo mi dávalo jasně najevo, že něco není v rovnováze. Jen jsem ho stále neposlouchala.
Odmítala jsem očistu, protože jsem měla pocit, že ji nepotřebuju. Vždyť přece jím dobře. Až později mi došlo, že to, co nejvíc odmítáme, často nejvíc potřebujeme. V září jsem vysadila lepek, cukr i laktózu. Pokožka se postupně zlepšila a přirozeně jsem zhubla, ale únava byla ještě hlubší.
Přišel stres, obavy a strach o vlastní tělo. Věta o tom, že pokud se nezastavím, přijdu o vlasy. A paradoxně i připomínka, že bych jim měla poděkovat, že zatím drží. A tak jsem děkovala.
Nejtěžší bylo přestat cvičit. Na dva měsíce jsem téměř vynechala pohyb. Pro někoho drobnost, pro mě zásadní změna. Poprvé v životě jsem tělo neřídila, neopravovala ani nezlepšovala. Začala jsem ho skutečně vnímat
Byly dny plné frustrace, vzteku a slz. Pocity nespravedlnosti, že dělám všechno správně, a přesto se necítím dobře. Postupně jsem se ale učila dát tělu to, co opravdu potřebovalo – péči, pozornost a klid. Bez plánů, bez cílů, bez tlaku na výkon.
A pak se stalo něco důležitého. Touha po pohybu se vrátila sama. Ne z hlavy, ne z disciplíny, ale z těla. Dnes vím, že se k pohybu vracím pomalu a jinak než dřív. S větším respektem a důvěrou.
Moje tělo je můj nejlepší kamarád. Je se mnou neustále a nikdy mě neopustilo – jen já jsem ho dlouho neposlouchala. A i když teď možná nejsem ve formě, na kterou jsem byla zvyklá, cítím se lépe než kdy dřív. Protože poprvé nejdu proti sobě, ale se sebou.